nový film Eragon
| O chlapci, který měl svého draka. |
Bestseller Christophera Paoliniho Eragon nese nálepku nejúspěšnějšího fantasy románu od Tolkienova Pána prstenů. Jak se vede jeho filmové adaptaci ve srovnání s „prstenovou“ trilogií Petera Jacksona?
Christopher Paolini nebude mít tenhle film rád. Kdyby byl autor románové předlohy už mrtvý, v hrobě by se obrátil. Takto by se nejspíš měl obrátit na právníky. Jenže jemu rány zahojí sedmimístná sumička na kontě. Co ale chudáci skalní fanoušci? Napíšu to na rovinu: Knižní a filmový Eragon nemají mnoho společného. A většina plusů zůstala na straně knihy. Scenáristé spáchali na románu několik plastických operací doprovázených radikální odtučňovací kúrou. Výsledek jejich práce se nápadně podobá vysušené mumii. Jen těžko bychom hledali jediný knižní motiv, který by nebyl filmem překroucen, pozměněn nebo upraven. Na děj Eldesta, druhého dílu knižní trilogie, nebere scénář ohledy už vůbec. Jako by snad tvůrci rezignovali na možnost vzniku dvojky. Filmovému Eragonovi vládne zkratka. Nejlepším příkladem je Safiřin přerod z dráčka v patnáctimetrový kolos. Co v knize trvá několik dlouhých měsíců, stihnou filmaři asi tak za pět vteřin. Na nic není čas, vše je nutno stlačit na minimum. Jedna lekce boje s klackem, jedna lekce kouzlení. A jde se dál. Do toho stihne Eragon udělat další ze svých pošetilostí, objevit některou z nových schopností anebo se nechat zachránit z průšvihu. Takovéto problémy pochopitelně provázejí většinu románových adaptací. Ve snaze shrnout děj do co nejhutnějšího tvaru scenáristé vsadí na přehlídku efektních a oblíbených scén. Při tom se jim ale podaří odstranit šťavnatou dužninu v podobě atmosféry, ale třeba také legend ukrytých v pozadí příběhu. S tím vším už se tak nějak počítá. Dobrá adaptace se aspoň nevzpírá podstatě vyprávění a zůstává věrná náladě románu. Eragon není dobrá adaptace. Okleštění scénáře se dotklo i vývoje hlavních hrdinů. Žádný se nekoná. Kam jen se podělo jejich strádání během dlouhé a náročné cesty? Na čem poznáme, jak obrovské úsilí musel Eragon vynaložit, aby se z chlapce stal mladý muž připravený stanout mocným protivníkům? „Včera jsi byl sedlákem, dnes jsi hrdinou.“ To je věta ze závěru filmu, která se přesně trefuje do divákova pocitu, že se vše odehrálo za jediný den. A cukrkandlový blonďáček Edward Speleers Eragonovi na plastičnosti taky nepřidá. Výraznou proměnu zakusil Brom: z gandalfovského učitele se stal unavený a zahořklý bojovník. Pokud už za jeho představitele zvolil režisér Jeremyho Ironse, je to posun pochopitelný. Jenže – zatížit hrdiny tohoto příběhu pochybnostmi taky není nápad z nejšťastnějších. Filmový Eragon tápe nad svou budoucností, Brom si zase vyčítá minulost. To by se v knize nemohlo stát ani jednomu z nich. Natolik jsou oba dbalí svého poslání, aby je ani nenapadlo se mu protivit. Paoliniho hrdinové si jsou vědomi pouta ke slavné minulosti a odpovědnosti vůči předkům. Vlastní přání musí jít stranou. Ostatní účastníci našeho vyprávění se už smrskávají na úroveň loutek. A nejlíp dopadla ta digitálně animovaná. Dračice Safira. Necháme-li stranou několik hloubavých otázek (Odkdy mají draci peří? Jak to že jsou čtyřnozí? A kde se v jejich „obličeji“ vzaly mimické svaly?), můžeme s klidem říci – dračí scény neurážejí, trikařům se docela povedly a navíc umožnily několik dynamických náletů nad romantickou krajinou. Ve vzduchu to Safiře sluší o poznání víc než na zemi. S živými herci už tak dobře nepochodíme. Pitvorný škleb provází oba hvězdné představitele ničemů, Johna Malkoviche i Roberta Carlylea. Hrdinové ale nedopadli o moc lépe: Djimon Hounsou se jako Ažihad dvakrát projde po plátně a tváří se přitom přísně, Murtagh (Garrett Hedlund) není nepodoben Anakinovi S. těsně před jeho příklonem k temné straně. A pokud ex-modelka Sienna Guilloryová zůstává zticha, je její elfka Arya opravdu spanilá. Moudrá věštkyně Angela se zase proměnila v bujnou dvacítku s piercingem. Snad aby si ji mohla zahrát britská popová hvězdička Joss Stoneová. A kampak se poděl Angelin kočkodlak Solembum? Věren svému zvyku asi utekl někam, kde se děje něco zajímavého. Ukonejšit diváka nemůže ani opulentní výprava. Vždyť třeba z vesničky Carvahall neuvidíme víc než dvě, tři stavění. Slovenská krajina nás zase přenáší spíš do Vorlíčkova Krále sokolů (2000) než do pohádkově fantaskního světa. A to je u snímku za 100 milionů dolarů docela zklamání. Výtvarníkům naopak slouží ke cti, že se Alagaesie nepodobá Tolkienově Středozemi ani evropskému středověku. Trikařům se nejvíc daří tam, kde si mohou vypůjčit software z Pána prstenů (Safira a její letecké scény, Durzův proslov k armádě urgalů), jejich práci ale bohužel degraduje několik slabších chvilek. Dojem nezlepší ani podoba dvou zcela nových ras. Urgalové nejsou rohaté zrůdy se sklonem ničit, ale banda polonahých motorkářů, jimž kdosi ukradl železné oře. A oni si teď vybíjejí zlost. Ra’zakové jsou zase dva zafačovaní panáci pobíhající polesím. Dobrým filmem by se Eragon nestal, ani kdyby nemusel soupeřit s proslulým románem. A přitom všechno začalo docela slibně. Střípek z velkých bitev minulosti i idylické časy, kdy Eragon ještě netuší o svém údělu, jsou svižné, zajímavě komponované i sestříhané. Ani zde příběh zrovna nelpí na předloze, přesto se scenáristé blýskli několika dobrými nápady. Už už se chce prohlásit bývalého trikaře Stefena Fangmeiera za nový režisérský objev Hollywoodu. Jakmile však Eragon s Bromem opouštějí Carvahall, prvních deset minut je zapomenuto a na diváka čeká hodina a půl dietní variace na heroickou fantasy, během níž si to už hrdinové „nějak“ odběhají, odlétají a odbojují. Epický rozměr románu se vytrácí. Tak tohle má být ten slibovaný velkofilm, který si budou pamatovat generace (dětských) diváků? |
Na dění v Alagaesii dohlíželi po celá staletí Dračí jezdci, bojovníci a kouzelníci doprovázení draky. Jeden z nich, krutý a mocichtivý Galbatorix (
